VŠB-TUO VŠB – Technická univerzita Ostrava FAST Fakulta stavební

„Jak jsem se stal stavařem? Jako malý kluk jsem si rád hrál s Legem“

Vloženo: 10. 7. 2018
Kategorie:  Aktuality
Útvar: 204 - Útvar pro rozvoj
„Jak jsem se stal stavařem? Jako malý kluk jsem si rád hrál s Legem“
V Betlémské kapli v Praze byli 14. června 2018 na galavečeru oceněni soutěžící 15. ročníku soutěže ČESKÁ DOPRAVNÍ STAVBA, TECHNOLOGIE a INOVACE ROKU 2017. VŠB - TU Ostrava reprezentoval čerstvý absolvent Ing. Miroslav Kysela.

„Jak jsem se stal stavařem? Jako malý kluk jsem si rád hrál s Legem“, říká v rozhovoru úspěšný absolvent Fakulty stavební Vysoké školy báňské Technické univerzity Ostrava a vášnivý milovník vysokohorské turistiky i horolezectví Miroslav „Kyslík“ Kysela. 

Ve čtvrtek 14. června 2018 byli na galavečeru v Betlémské kapli v Praze oceněni soutěžící 15. ročníku celostátní soutěže ČESKÁ DOPRAVNÍ STAVBA, TECHNOLOGIE a INOVACE ROKU 2017. Nad akcí převzali kromě mnoha komerčních subjektů, záštitu i rektoři českých vysokých škol z ČVUT Praha, VUT Brno, Technické univerzity Liberec, VŠB – TU Ostrava, Univerzity Pardubice a Západočeské univerzity v Plzni. V rámci slavnostního večera totiž byli ocenění i úspěšní řešitelé z řad studentů technických vysokých škol. Vysokou školu báňskou — Technickou univerzitu Ostrava reprezentoval čerstvý absolvent Ing. Miroslav Kysela s prací „Návrh železničního mostu s horní spřaženou ocelobetonovou mostovkou“. Dost dobrá příležitost na to, abychom se s tímto úspěšným mladým mužem setkali a přinesli vám následující rozhovor. 

Mirku, když jsem se připravoval na dnešní setkání, našel jsem si na tvém Facebookovém profilu úžasnou fotku. Sedíš na zimním vrcholu Gerlachovského štítu opřený o kříž, a čteš si horolezecký časopis Montana. Na to, co čteš, se tě ptát nebudu, ale řekni mi, znáš historii toho kříže? Jak se ocitnul až na nejvyšším vrcholu Slovenska?

Počkej! O ten kříž se neopírám! To bych si nedovolil. Jen mám kolem něho hozenou jistící smyčku, abych nespadl. Všude kolem byl totiž led. Jinak ten příběh bohužel neznám, ale předpokládám, že když se mě na to ptáš, tak ty ho znáš, ne?

Jasně, že znám, ale povím ti ho opravdu jen ve velké zkratce. Cesta toho kříže až na vrchol Gerlachu je totiž na samostatný rozhovor. Původně byl umístěný v sedle Váhy ve Vysokých Tatrách a vyrobil ho můj kamarád, akademický sochař Otmar Oliva. Instaloval ho tam kdysi na počest svého kamaráda horolezce, který zahynul ve sněhové vichřici. Pak se kříž po nějaké době ztratil, z čehož byl pochopitelně Otmar nesmírně zdrcený, neboť si myslel, že ho někdo ukradl. Až po mnoha letech se ode mě čirou náhodou dozvěděl, že je nyní na Gerlachu. Je to nesmírně silný příběh a rozhodně si ho dohledej. Ostatně nedávno o něm točil slovenský režisér Paľo Barabáš film.

Skvělé, to jsem netušil. Moc děkuji za informaci. Hned si to večer najdu na netu a až tam polezu příště, určitě si na to vzpomenu!

Vraťme se ale z hor zpět k tématu, kvůli kterému jsme se dnes setkali v tvé oblíbené hospodě. Také tvůj životní příběh se totiž začíná odvíjet velmi zajímavě. Jsi čerstvý absolvent „Báňské“ a na začátku června si obdržel v pražské Betlémské kapli ocenění rektora VŠB – TU Ostrava prof. RNDr. Václava Snášela, CSc. Já už o celé akci krátce píšu v úvodu článku, ale přibliž nám teď své ocenění trošku více.

Je to cena, která se uděluje již několik let, a účastní se jí vysoké školy, které mají stavební zaměření dopravního charakteru. Ať už je to ČVUT Praha, VUT Brno, Vysoká škola v Liberci a další. (Soutěž o nejlepší bakalářskou, diplomovou a ročníkovou práci z oboru doprava a dopravní stavitelství, je každoročně vypisována se záměrem podpořit zájem o studium technických oborů na vysokých školách v České republice. Od roku 2009 bylo úspěšným studentům vyplaceno více než 1 500 000 Kč.). Klíč je takový, že každá ta škola si vybírá vítěze ze své univerzity, takže za Báňskou jsem to byl letos já.  Ale pozor, není to pravidlo! Je docela běžné, že rektoři univerzity ocení i studenta z jiné školy. 

Můžeš nám tu svou úspěšnou práci stručně přiblížit?

Byl to návrh spřaženého ocelobetonového železničního mostu s horní mostovkou. Stručně řečeno, šlo o statický výpočet pro projekt na stavební povolení nebo realizaci stavby. Jsou to už vyšší úrovně výpočtu, které se na škole běžně nedělají. Já jsem tam počítal únavové trhliny, svary, montážní postupy, stavební postupy, jak se to bude celé skládat a podobně. Šel jsem mnohem více do hloubky problému, než je na vysoké škole běžné.

Inspiroval ses nějakým konkrétním mostem nebo jde o imaginární stavbu?

Ne, ne, není to žádný vymyšlený most, ale jedná se o most přes řeku Olši u Českého Těšína. Kdybych si měl vymyslet nový most, celý ho naprojektovat a ještě spočítat, tak to by byla práce pro jednoho projektanta podle mě minimálně tak na dva roky! Takže jsem si z bývalé práce sehnal stavební dokumentaci a jak už jsem zmiňoval, udělal jsem na něho statický výpočet.

Jak si se k takovému tématu vůbec dostal? Čím si se inspiroval?

No tak to má zase spojitost s těmi horami, kterými jsme začali. Hřeben Malé Fatry začíná u starověkého hradu Strečno a odtamtud jsem už jako mladý kluk začínal přechody hor. Mám to tam z Žiliny, odkud pocházím, blízko. A tam vedou přes Váh dva krásné železniční ocelové mosty s lomenými oblouky, které mě vždycky fascinovaly! Ta konstrukce se mi moc líbila, protože perfektně zapadá do krajiny a tak jsem vždycky snil, že bych chtěl také jednou navrhnout takový krásný most. Na takový most pak můžeš být, podle mě, jako konstruktér, celý život opravdu hrdý. Takže není divu, že už na bakalářskou práci jsem si vybral právě rekonstrukci jednoho z těch dvou mostů, které vedou přes Váh u Strečna. Vlastně tak mě napadá, že za tu práci jsem byl také oceněný na té samé soutěži, jen v jiné kategorii. 

Mirku, vidím na tobě obrovské nadšení a radost! Asi je skoro zbytečné se tě ptát, zda tě to baví?

Jasně! Já tu práci miluji! Musím říct, že moje obrovská výhoda i štěstí bylo, že jsem se na Fakultě stavební setkal s Ing. Miroslavem Rosmanitem, Ph.D., který byl oficiálním vedoucím mé bakalářské práce a neoficiálním u diplomky, kterou zaštítil Ing. David Mikolášek, Ph.D. z Katedry konstrukcí. Mirek má totiž pro studenty velké pochopení a je ochotný je vést cestou, kterou si sami vyberou. To si na něm velice cením, protože to není vždy a všude pravidlem.  

Tato cena byla, Mirku, spojená i s finančním ohodnocením. Co ti tohle ocenění přineslo kromě zmíněných peněz? Je to pro tebe velká pocta?

Chceš slyšet pravdu? No tak zaplatilo mi to 14 denní pobyt na Korsice, kde se můžu věnovat turistice a tomu co mám rád - (propuká v hurónský smích)! Ale ne, vážně. Ano, určitě je to pro mě pocta. Každé takové ocenění potěší a je to přece jenom jisté završení mého mnohaletého působení na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava. A víš co je na tom všem paradoxní? Já jsem dostal za své závěrečné práce pět různých cen a přitom nemám červený diplom! Nikdy jsem totiž ve škole nebyl typ poctivého studenta, který se bifluje a pachtí za jedničkami, ale spíše jsem se snažil dělat to, co mě bavilo, co jsem měl rád. 

Jak ti ta ocenění pomohla při hledání zaměstnání? Hrálo nějakou roli, že si je měl napsané v portfoliu?

A věříš, že to ani asi moc ne…? Spíše mi pomohlo to, že jsem hned po bakalářské práci začal při studiu pracovat v oboru, a to mi do budoucna pomohlo neskutečně moc! Protože ještě před státnicemi a obhajobou diplomky jsem měl za sebou roční praxi v projektování mostních konstrukcí. Takže když jsem se pak ucházel o místo v prestižní firmě, ve které pracuji dodnes, velice mi to pomohlo. Byla tam se mnou na pohovoru i jedna šikovná slečna, možná dokonce šikovnější než já. Pro mě nakonec rozhodly právě ty pracovní zkušenosti a praxe, kterou jsem už měl za sebou. Takže v den mých promocí jsem začal navrhovat svůj první most! Přesněji mostní lávku na cyklostezce. Chápu, že tohle asi není cesta úplně pro každého, ale pokud to jenom trošku půjde, tak z osobní zkušenosti to mohu jenom doporučit.  

Jestli dovolíš, tak já to dnešní povídání zase vrátím o hezkých pár let zpátky, protože mě zajímá tvoje cesta, na tvůj první pomyslný životní vrchol, na kterém se právě „vyhříváš“. Ty jsi Slovák. Odkud pocházíš a jakou střední školu jsi studoval?

Já pocházím ze Žiliny a studoval jsem tam Střední průmyslovou školu stavební. Na tu školu vzpomínám moc rád, protože nás tam naučili především kreslit, což jsem potom tady v Ostravě na Fakultě stavební velice oceňoval. Studentský život tam byl pochopitelně perfektní, asi jako všude, když je ti šestnáct, sedmnáct! Spousta kamarádů, žádná zodpovědnost, žádné finanční nároky a jediná starost byla, kde sehnat peníze na pivo a cigarety!   

Tak vidím, že se to od mých studentských let vůbec nezměnilo… Kdy si se začal věnovat stavařině, a kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš studovat do Ostravy? Máš třeba nějaký vzor v rodině?    

Možná se teď budou čtenáři smát, ale u mě bylo rozhodující, že jsem si od malička velice rád hrál s legem. Už jako malý kluk jsem si vzal igelitku s kostkami, vlezl někam do kouta a celé dny stavěl a projektoval své první stavby. Moc mě to bavilo! No a z toho moji rodiče usoudili, zda bych nechtěl jít studovat na stavební průmyslovku. Já jsem si nebyl tenkrát ještě úplně jistý a tak jsme vybrali obor napůl ekonomika a napůl stavitelství.

Jaký obor si v Ostravě studoval a podle čeho jsi ho vybíral?

Já jsem měl ještě před maturitou jasno, že se chci věnovat spíše stavitelství a ne ekonomice. Takže tím směrem jsem také přemýšlel, kam půjdu dále studovat. Měl jsem na výběr ze tří možností. Buď bych zůstal v Žilině a studoval Fakultu dopravního stavitelství, která má u nás vynikající pověst. Dále jsem mohl jít do Bratislavy nebo do Ostravy. Hlavní roli v mém rozhodnutí nakonec sehrálo to, že jsem chtěl jít na vysokoškolské koleje, protože se říká, a já už to dneska můžu potvrdit, že nejkrásnější část života člověk prožije právě tam! Tam prožiješ takové zážitky, které se nikde jinde nemohou stát a vlastně se ani nedají publikovat, protože by mě za ně asi i vlastní mamka „přizabila“!

A proč si dal nakonec přednost Ostravě před Bratislavou?

Popravdě řečeno do Bratislavy jsem jít nechtěl, protože je tam velký počet studentů a je to anonymní, neosobní. Takže pro Ostravu jsem se nakonec rozhodl hlavně z ekonomických důvodů, protože je to relativně blízko a na víkendy jsem mohl být doma. 

A rozhodoval ses i podle jména školy? Jaké renomé má vlastně „Báňská“ na Slovensku? Je mezi Slováky považována za prestižní školu? 

Upřímně řečeno u nás panoval názor, že v Ostravě je studium lehké, a tak jsem si říkal, proč se mám trápit na nějaké vysoké škole, odkud by mě mohli vyhodit, když v Ostravě budu moct studovat v pohodě. Jáááj!!!! Hodně rychle jsem pochopil, jak jsem se mýlil! V rámci studia nejenom, že jsem se učil z ostravských skript, ale musel jsem si nastudovat i skripta z Brna a Prahy! Pro mě je to všechno hlavně o informacích. Poznal jsem, že ve finále je úplně jedno kde studuješ, ale důležité je co se dokážeš naučit a jak s tím pak umíš pracovat. Ne o tom, ve které škole si to „odsedíš“. Ale jednu věc bych na „stavebce“ v Ostravě přece jenom vyzvednul. Tím, že to není velká fakulta, tak je tam osobní přístup pedagogů. Jinak se studuje, když tě lidé znají jménem a jinak, když si jenom číslo v systému.

Ostrava je bohužel pořád ještě mezi lidmi, kteří ji nepoznali, vnímána jako škaredé město s vysokou kriminalitou, znečištěným ovzduším, plné nezaměstnaných lidí. Jako Ostravák a patriot však musím říct, že to dávno není tak úplně pravda. Když si odmyslím zimní inverze, tak je to docela příjemné místo k životu. Určitě i pro blízkost hor, které miluju. Jak si vnímal Ostravu jako studentské město?

Upřímně řečeno, když jsem tady přijel poprvé, tak jsem se chtěl zabít (směje se na celé kolo)! Všude totiž byla rovina, na což jsem jako kluk z podhůří Fatry nebyl zvyklý. A když jsem si myslel, že vidím mlhu, tak to nebyla mlha, ale smog. Navíc je Ostrava šíleně rozlehlé město. A když jí neznáš, tak máš pocit, že je tady všude daleko. Ta krásná místa si v ní musíš najít. Ona je jako ženská, taky se ti nedá jen tak. Když tak nad tím přemýšlím, tak jsem Ostravu vlastně poznal až teď. Na studiích jsme pobývali hlavně v Porubě a pak v Globusu, který je kousek od fakulty – to nám tenkrát stačilo.

Na co nebo na koho nejraději vzpomínáš, když se ohlédneš za svými vysokoškolskými studiemi na „Báňské“?

Hmmmm… Těch zážitků a nových lidí, člověk prožije a pozná nespočet. To je asi ta největší přidaná hodnota vysokoškolského studia. Když tak nad tím přemýšlím, tak ze všeho nejraději vzpomínám na pana doc. Ing. Jiřího Ščučku, který je dneska tuším zaměstnaný v Ústavu geoniky AV ČR v Ostravě. Za nás byl, jestli si dobře vzpomínám, na Katedře materiálového inženýrství. To byl člověk, kterého se dalo poslouchat pořád! On nám třeba názorně vysvětloval, jak zraje beton na molekulární úrovni, máchal u toho rukama, prsty ukazoval, že tam jsou destičky ettringitu, které rostou, protože se tam rozvíjí jejich krystalická struktura a to bylo něco neuvěřitelné. Dodneška si to pamatuji. To byl pán, který věděl všechno. Byl úžasný a já jsem nevynechal jedinou jeho přednášku! 

Vraťme se, Mirku, na závěr našeho povídání ještě na začátek našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o Olivově kříži na vrcholu Gerlachovského štítu. Jaký je tvůj pomyslný životní vrchol, na který by si chtěl dojít jak ve své profesi, tak třeba i v horolezectví, turistice?

Dobře, začněme těmi profesními cíli, protože jsou pro mě důležitější. Já si dávám v životě spíše dílčí cíle, protože při těch velkých člověk může rychle ztratit motivaci, když se hned nedaří. Teď mám největší metu dodělat ten svůj první most (lávku), o kterém jsme hovořili a nasbírat co nejvíce zkušeností od starších kolegů. Poté si tak přibližně do čtyř let udělat autorizaci a vstoupit do ČKAITu. Následně už si budu moct úplně sám navrhovat mosty, o jakých jsem snil jako malý chlapec, když jsem si doma pod stolem stavěl z Lega. A co se týká těch mých lezeckých cílů, tak já mám to horolezectví spíše jako hobby. Protože když chceš být špičkový lezec, tak tomu musíš obětovat úplně všechno a to já nechci. Třeba můj brácha, který je můj parťák na laně, leze obtížnost 8, ale já když si vylezu sedmičku, tak mi to bude bohatě stačit a budu spokojený.   

Moc díky za příjemný rozhovor Miro a přeji ti hodně úspěchů jak v práci, tak i v horolezectví! A vůbec, dáme ještě jedno pivko…?

Jasné Marku! Že váháš! Taky velký dík za fajn setkání.

Z krásné Mirovy slovenštiny přeložil a následně zpracoval Marek Hýža

Zpět