Úspěch absolventa FAST Marka Skobleje v JAR!

Úspěch absolventa FAST Marka Skobleje v JAR!
Náš bývalý student zvítězil v mezinárodní soutěži o nejlepší studentskou práci.

Ozvalo se zaťukání na dveře mé kanceláře a následně vstoupil do dveří Ing. Marek Mohyla, Ph.D., vyučující z Katedry geotechniky a podzemního stavitelství, následován sympatickým mladým mužem. Ahoj Marku, oslovil mě: “Měl bys zájem udělat rozhovor s našim bývalým studentem, který zvítězil v mezinárodní soutěži o nejlepší studentskou práci v oblasti bezvýkopových technologií v Jihoafrické republice?“ Neváhal jsem ani na okamžik. „No bodejť! Takový úspěch! Samozřejmě!“, zvolal jsem! Příchozí mi podal ruku a představil se: „Marek Skoblej“. V ten moment jsme se začali všichni srdečně smát. Tři Markové v jednu chvíli na jednom místě, to se nestává příliš často. Chvíli jsme si povídali, Marek Skoblej mi stručně popsal svůj úspěch, ukázal krásnou cenu a dohodli jsme si termín na rozhovor, který vám teď přinášíme.   

Marku, můžeš se nám stručně představit? Jak ses dostal ke stavařině?

Můj životní příběh začal v havířovské porodnici v roce 1992 a pokračoval v bohumínském panelákovém bytě, kde jsme s rodiči a ségrou bydleli. V Bohumíně jsem logicky chodil na základku a poté na tamější gymnázium. V tu dobu mě stavařina vůbec nezajímala, ba vůbec neměla v naší rodině ani žádnou tradici. Změnilo se to až poté, co se rodiče rozhodli postavit svépomocí rodinný dům. Tenkrát mě to stavění šíleně chytlo, protože jsem na stavbě dost pomáhal. Někdy v tu dobu jsem si asi řekl, že by to bylo fajn být stavařem.

Jak sis zjišťoval informace o vysokých školách a kdy jsi poprvé slyšel o Fakultě stavební VŠB-TUO?

O Fakultě stavební v Ostravě jsem se dozvěděl na veletrhu vysokých škol Gaudeamus v Brně, kde jsme byli s gymplem ve čtvrťáku na exkurzi a poté šel do Ostravy i na „Den otevřených dveří“. Musím říct, že první a největší dojem na mě udělala krásná moderní budova, dobrá dostupnost MHD a laboratoře, kde jsem pochopil, že tady se nebudu zupat jenom teorii, ale na všechno si budu moct sáhnout. Brno ani Praha mě vůbec nelákaly, protože se musím přiznat, že jsem spíše domácký typ a do světa mě to moc netáhne.  

Bylo pro tebe studium náročné?

První dva roky studia mají všichni v podstatě ty samé předměty a teprve od třetího ročníku se začíná každý specializovat na to, co ho baví. Já jsem si po dvou letech ověřil, že nejsem typ, který by dokázal sedět celé dny u počítače a kreslit projekt v AutoCADu. Mě zaujala geotechnika a to hlavně proto, že se v rámci studia člověk dostane hodně ven do praxe – byli jsme u zakládání staveb, ražeb tunelů, zajišťování skalních sesuvů, staveb opěrných zdí a podobně. Geotechniku jsem také vystudoval – nejprve bakaláře a pak se ze mě stal inženýr. Nabitý vědomostmi jsem pak vyrazil do praxe!

Ještě, než se budeme věnovat, Marku, tvému úspěchu, zastavil bych se na chvíli u renomé „Báňské“ v očích studentů. Vzpomeneš si ještě, jaký zvuk má tato škola pro maturanty, když si vybírají vysokou školu? Jak jsi jí vnímal ty a jak se tvé povědomí za ty roky, které jsi na škole studoval, změnilo?

Upřímně řečeno, když je ti osmnáct, tak logicky vlastní zkušenost nemáš a necháš se ovlivnit radami či názory těch, kteří jí mají. Neřekl bych, že mezi mými spolužáky na gymnáziu v Bohumíně převládal na „Báňskou“ nějaký negativní názor, ale tak nějak přirozeně v tom věku studenti vzhlížejí k Praze nebo Brnu jako k „velkému světu“, odkud se snáze odrazí do života. Po vystudování „Báňské“ už teď třeba ale vím, že geotechnika má zdaleka lepší zvuk v Ostravě než v Praze či v Brně. Navíc i ty naše výsledky a úspěchy v různých soutěžích svědčí o tom, že i v Ostravě dokáží studenty připravit na praxi minimálně stejně dobře, jako v Praze či Brně.  

Na co nebo na koho nejraději vzpomínáš a co tě naopak dodnes budí ze snů?

Tak začnu tím horším jo? Já jsem totiž ve druháku málem vyletěl ze školy z předmětu „Statika“, který jsem udělal, až napopáté. Bylo to tenkrát u pana docenta Janase a sebekriticky musím uznat, že jsem to teda hodně podcenil. Ten předmět jsem dokonce opakoval a v tom dalším ročníku ho udělal až napodruhé ze tří pokusů. Na druhou stranu to byl takový pomyslný milník v mém studiu, protože po tom už mě ta škola začala hodně bavit a až do konce jsem už neměl větší potíže. Navíc tam byla báječná parta spolužáků, studentské akce na kolejích, ale na co úplně nejraději vzpomínám, tak na přátelskou, domáckou a vstřícnou atmosféru vyučujících vůči studentům. Zejména v navazujícím studiu na Geotechnice, už nás většina pedagogů brala jako mladší kolegy a opravdu hodně nám pomáhali v osobním rozvoji.

Každý z nás máme nějakého kantora, na kterého nejraději vzpomínáme. Kdo je to u tebe? 

Jednoznačně paní docentka Eva Hrubešová! To byl pedagog, za kterým jste mohli přijít kdykoliv a nikdy Vás neodmítla, vždycky poradila, pomohla. Ohromná kapacita! No a z těch mladších pak zejména pan doktor Marek Mohyla, u kterého jsem dělal bakalářskou práci. Byl jsem jeho první student, kterého vedl, takže jsme se na tom učili oba dva.  

Zeptám se na zdánlivě nesouvisející věc, ale jak jsi to měl s brigádami? Dá se v Ostravě i v průběhu studia sehnat práce v oboru? 

Tuším, kam tou otázkou míříš. K praxi, že? Během studia jsem pracoval v Třinci ve firmě, která se zabývá výrobou drátů jako dělník. Takže úplně mimo stavební obor, ale udělal jsem si vazačský průkaz, jezdil s vysokozdvižným vozíkem a vůbec té zkušenosti nelituji. Během školy jsem pak také absolvoval studentkou stáž na Slovensku, kde jsem pracoval na tunelu Poľana. Měl jsem tam být jenom měsíc, ale nakonec z toho byly dva krásné prázdninové měsíce. To bylo vážně skvělé! Dělal jsem tam jednak v kanceláři, ale dvakrát, třikrát denně chodil i přímo do tunelu. To co jsem se učil teoreticky ve škole, to jsem pak viděl v reálných podmínkách.

K vysokoškolskému studiu patří rovněž různé soutěže, kterých se účastní studenti s nejlepšími pracemi. Jak jsi to měl ty?  

Účastnil jsem se se svou bakalářskou prací SVOČky, ve které jsem modeloval zatížení pažící stěny. Tu jsem pak obhajoval i v Bratislavě na mezinárodním kole. Sice jsem tam s ní neudělal žádnou díru do světa, ale naučil jsem se prezentovat svou práci, hovořit před plénem odborníků a argumentovat i kapacitám svého oboru.

Potom už přišla ta vítězná soutěž?

Ano. Soutěžil jsem s diplomovou prací na téma, které se věnuje bezvýkopovým technologiím. Psal jsem jí v roce 2016 a obhajoval na jaře 2017. Jejím cílem bylo porovnat dvě metody bezvýkopových technologií. První metodou bylo mikrotunelování a druhou šnekové vrtání. Stanovili jsme si jasná kritéria toho, co budeme posuzovat a já jsem to pak na skutečných příkladech z praxe posuzoval. Některých realizací resp. protlaků jsem se zúčastnil osobně, u jiných jsem získal výsledky zprostředkovaně. Výjimečnost té práce je v tom, že jsem v ní porovnával technologii prováděnou strojem Bohrtec, která přináší inovativní řešení, a její využívání nebylo do té doby v oboru zvykem. Je přesnější, výkonnější, má větší tlačnou sílu, takže se do jisté míry vyrovnává již zmíněnému mikrotunelování. V České republice zatím nebyla téměř využívaná. No a já jsem byl první, který ty dvě technologie u nás srovnal. Tuto práci jsem pak u státnic obhájil a poslal jí na soutěž, kterou pořádá Česká asociace pro bezvýkopové technologie, a tam jsem s ní zvítězil.

Co bylo potřeba udělat, aby se tvá práce dostala na takovou mezinárodní soutěž?

V první řadě bylo potřeba zvítězit v naší celostátní soutěži. Poté jsem svou práci musel z 80 stránek zkrátit na jednu a ještě nějak to smysluplně přeložit do angličtiny. Bylo toho nějakých 1000 slov plus fotografie. Upřímně řečeno vůbec se mi do toho nechtělo a posílal jsem to asi jako úplně poslední, přibližně dvě hodiny před uzavírkou soutěže.

Že to téma zaujalo odborníky v České republice, už chápu, ale čím zaujalo ve světě?

Ta mezinárodní soutěž si klade za cíl propagovat bezvýkopové technologie jako takové, no a já jsem v té práci zmínil informace, které je potřeba zdůrazňovat. Například provádění inženýrsko – geologického průzkumu, který se bohužel skoro neprovádí, což jsem v té práci kritizoval; vyvracel jsem tam některé mýty a omyly typické například pro výrobce potrubí a podobně. Chtěl jsem rovněž, aby to byl jakýsi manuál pro každého, který jí otevře a najde v ní inspiraci pro svou práci, projekt.

Kdy a kde jsi se o svém vítězství dozvěděl?

Tu chvíli si pamatuji úplně přesně. Byli jsme s přítelkyní ve Vysokých Tatrách a cestou z túry do kempu mi volal předseda České asociace pro bezvýkopové technologie, že jsem vyhrál. Měl jsem pochopitelně obrovskou radost a celou noc jsem na to myslel. Předávání se konalo v říjnu letošního roku v Jihoafrické republice v Kapském městě, kam jsem ale bohužel nemohl jet osobně, protože jsem měl důležité pracovní povinnosti. Každopádně tam jel český předseda asociace a cena mi byla posléze předána v Ostravě.

Jaký jsi měl ohlas ze své domovské Alma mater? Byl ses pochlubit?

Jasně! Největší radost z toho úspěchu měla asi paní doc. Hrubešová, se kterou jsme se ale setkali jenom na moment, protože zrovna neměla moc času. Slíbil jsem jí, že se za ní určitě ještě zastavím. Nechci, aby to znělo nějak lacině, ale jsem fakt pyšný na to, že jsem svým oceněním udělal reklamu nejenom sobě, ale také škole, na které jsem strávil nejkrásnější studentské roky. Přestože jsem z ní ve druháku málem vyletěl!  

Marku, moc ti gratuluji a přeji v životě spoustu dalších podobných úspěchů.

Text: Mgr. Marek Hýža

Foto: Ing. Marek Mohyla, Ph.D.

Vloženo: 17. 12. 2018
Kategorie:  Aktuality
Útvar: 204 - Útvar pro rozvoj
Zpět