„Na lidech, kteří něco skutečně umí, to není poznat“, říká v otevřeném rozhovoru doc. Martin Krejsa - (doplněno o video)

„Na lidech, kteří něco skutečně umí, to není poznat“, říká v otevřeném rozhovoru doc. Martin Krejsa - (doplněno o video)
Udělat rozhovor s člověkem, kterého znáte dvacet let, se zdá jako snadný úkol. Udělat ale rozhovor s někým, koho znáte tak dlouho a víte, čím vším se zabývá, už tak jednoduché není.

Martin je pro mě především kamarád a otec čtyř synů, kterým se vždy věnuje „na plné pecky“. Také horolezec a jeden z nejvýznamnějších znalců historie československého horolezectví. Člověk s významným přehledem o světové hudební scéně, obdivovatel výtvarného umění, člen správní rady Nadačního fondu historie dobrodružství, fotograf, publicista, cestovatel a teď nejčerstvěji také spisovatel a brzy i jmenovaný profesor. Kde tedy začít, aby z jednoho z mnoha našich setkání vznikl rozhovor, který nenudí?

Martine, je mi jasné, že bys mě teď za ten výčet nejraději „zazdil“, protože vím, jak nerad se o těchto věcech bavíš s kamarády, ale psal jsem v perexu, že chci udělat poctivý rozhovor, a to bez toho nelze. Na pozadí spektra tvých zájmů totiž dostává tvá odborná stránka další rozměr. Myslíš si, že by ses stal profesorem bez takového portfolia zájmů, o kterých píši?

Ale „nezazdil“! Sice jsem stavař, ale „nezazdil“, neboj se. Na něco podstatného jsi ale přece jenom ještě zapomněl, a to na mou roli „televizního baviče“ (směje se od ucha k uchu) pro televizi POLAR, kde jsem uváděl pořad „Na luftu“, do kterého jsem si zval cestovatele a dobrodruhy. A k té tvé otázce, zda bych se bez toho všeho stal profesorem? Hmmm, na to je složité odpovědět, co by bylo, kdyby bylo – to je vždycky spekulace. Kdo ví, čím bych byl, kdybych v průběhu svého života potkával na osudových křižovatkách jiné lidi, než ty kteří můj život ovlivňovali. To nevím. Rozhodně ale můžu říct, že mnoho z těch, se kterými jsem se setkal, měli vliv na mou životní cestu; tedy i profesuru. 

Ano, tohle je přesně směr, kterým bych chtěl vést náš „milióntý“ společný rozhovor a jsem rád, že si na to přistoupil. Osudová setkání! Tak tedy, vezměme to od píky, přesněji od kolébky. Které sudičky u ní stály a co ti daly do vínku?

Narodil jsem se do rodiny nesportovců, ale nějakým nedopatřením jsem měl od malička potřebu pořád někam a na něco lézt. A první kdo pochopil, že to nemůže zůstat jenom tak bez povšimnutí, byl můj dědeček, starý Sokol, který už měl v tu dobu nějakých sedmdesát roků, ale pořád byl aktivním sportovcem. No a ten dědeček se mnou začal chodit po Beskydech, takže já jsem měl ve svých deseti letech tohle pohoří prochozené křížem krážem. Bezesporu to byl právě on, kdo mi vštípil první lásku k horám a dobrodružství.

Předpokládám, že poté, co už s Tebou nemohl dědeček chodit po horách, si začal lézt?

Tak jednoduché to bohužel nebylo, protože v době mého mládí ještě neexistovaly horolezecké kroužky pro malé děti. Tenkrát si jako nezletilý mohl začít lézt jen se souhlasem rodičů, což u mě nehrozilo. A tak jsem ležel v knížkách. Přečetl jsem úplně všechno, co u nás o horolezectví vyšlo. Takto teoreticky vybaven jsem přišel v roce 1979 do horolezeckého oddílu Start Poruba a začal se věnovat horolezectví organizovaně. Rodičům jsem ovšem tenkrát lhal, že chodím do tělocvičny cvičit, protože by mi to určitě nedovolili. Tam jsem se potkal s Jirkou Kupkou, který byl opravdu klíčovým člověkem mého života. On byl totiž tenkrát špičkový horolezec, který lezl těžké cesty, a díky němu jsem se začal vypracovávat i já. Brával mě do Vysokých Tater a postupem času jsme společně opravdu vylezli kde co. Naše poslední velká túra vedla na Cimu Grande v Dolomitech v roce 1993…

Jak se z tebe stal stavař?   

Studoval jsem gymnázium v Ostravě – Zábřehu a to lezení mě tak chytlo, že jsem se chtěl horolezectvím živit. Otravoval jsem své okolí třeba tím, že jsem pořád jedl česnek, protože ho jedl i můj vzor Reinhold Messner a já jsem chtěl být stejně dobrý jako on. Představ si, že o mnoho let později jsem se s ním osobně setkal a dokonce udělal i rozhovor! Jenomže v maturitním ročníku skončila sranda a musel jsem se rozhodnout co dál. Tatínek byl stavební inženýr - programátor, a o čtyři roky starší bratr Petr studoval v Brně stavařinu - obor pozemní stavby, takže já jsem šel pod jejich vlivem na stavební fakultu také. Vybral jsem si obor Konstrukce a dopravní stavby. Tam se totiž méně rýsovalo a více počítalo, takže to bylo pro gymnazistu ideální. V té souvislosti si vzpomínám na klíčovou osobnost, kterou jsem při své cestě až na pomyslný profesorský vrchol potkal. Byl jí náš středoškolský profesor matematiky Vladimír Baďura. Tomu jsem dokonce kdysi řekl, že z toho co mě v matematice naučil on, žiju do dneška. Upřímně řečeno, po maturitě mi bylo úplně jedno, kam půjdu – já jsem chtěl tenkrát hlavně lézt po horách. V Brně mne ale ve druhém ročníku začala stavařina neskutečně bavit, a to bylo moje obrovské životní štěstí.

Předpokládám, že někdy v tu dobu se v tvém životě objevil další člověk, který přidal k tvým horolezeckým, i stavařské dovednosti a znalosti.

Jako každý student, který se dostane z domova do cizího města, jsem i já řešil finanční nedostatek. Z domu jsem dostal 500 korun, z kterých jsem zaplatil koleje, menzu a za těch pár ušetřených peněz začal jezdit vlakem lézt na Pálavu nebo do Moravského krasu. Do Ostravy jsem se vracel maximálně jednou za měsíc, a protože tenkrát nebyly mobily, domluvil mi tatínek, že můžu domů volat zadarmo z pobočky Vítkovic v Brně od doc. Miroslava Horáka. Tenkrát jsem vůbec netušil, že telefonuji od jednoho z průkopníků metody konečných prvků, a také žáka a spolupracovníka legendárního profesora Ferdinanda Lederera (specialista na ocelové konstrukce, který se proslavil mnoha významnými stavbami – například pavilónem „Z“ na brněnském výstavišti, který měl mít životnost 30 let a stojí do dneška).

V čem byl tedy pro tebe ten přínos setkání s docentem a později profesorem Horákem?

Byl duchovní otec softwaru ASTRA, který se vyvíjel ve Vítkovicích i díky mému tatínkovi. Jeho prostřednictvím se pak počítaly všechny významné konstrukce, které v 70. a 80. letech minulého století vznikly ve Vítkovické mostárně. Z těch nejznámějších bych zmínil tehdejší most SNP v Bratislavě (dnes Nový most). Když jsem od něho z kanclu volával domů, tak jsem mu vždycky zvědavě a hlavně drze koukal přes rameno, co dělá. Jednou, poté co jsem domluvil, mu říkám, že by se to dalo naprogramovat i lépe. Podíval se na mě a místo toho, aby mě vyhodil, tak vstal a říká mi: „Tak to dodělej!“ To byla výzva! Tak jsem sednul a dodělal to. Uznale pokýval hlavou, a přestože byl tenkrát na Fakultě stavební v Brně v politické nemilosti, zavolal tam a domluvil, že si mě bere na diplomku a nic za to nechce. Myslím, že to bylo od něho hodně „pankáčské“, protože to bylo ještě za starého režimu, ale on to pro mě přesto udělal. Takže jestli já nejsem dneska úplně „blbej“, tak je to hlavně jeho zásluha, protože jsem tam chodil dva roky programovat a měl díky tomu přístup ke špičkové výpočetní technice, která u nás tehdy byla k mání. Navíc jsem měl možnost nahlédnout do podstaty různých problémů stavební mechaniky a ocelových konstrukcí, na jejichž řešení se pan docent podílel, a se kterými mne ochotně seznamoval. Právě tyhle roky pro mě byly tou největší školou života, a i když mě potom ovlivňovali další významní odborníci jako např. profesor Pavel Marek, docent Petr Janas, profesor Vladimír Tomica nebo profesor Jiří Šejnoha. Jak významní lidé byli ti, o kterých hovoříme, dokumentuje to, že můj prvorozený syn Mirek má jméno na počest pana doc. Horáka a druhorozený Jirka pak po mém horolezeckém učiteli Jirkovi Kupkovi.

Ty máš, ale čtyři syny, Martine. Po kterých významných lidech mají jména oni?

Michal má jméno po mém velkém idolu kytaristovi Pavlíčkovi, a nejmladší Vašek se jmenuje podle patrona naší země svatého Václava. Nezapomeň, že jeho maminka je uznávaná ikonopiska. Ještě bych se ale s dovolením zastavil u mého studia v Brně a zmínil dvě významné osobnosti, které mě formovaly. Prvním byl docent Josef Havelka z katedry matematiky. Nesmírně dobrosrdečný člověk a jeden můj nejmenovaný kolega má jeho jméno dokonce jako heslo pro přístup ke svému bankovnímu účtu. Druhým člověkem na Fakultě stavební v Brně byl docent Bohumil Straka – špičkový odborník přes dřevěné konstrukce, který nám jen s pravítkem a křídou v ruce, dokázal na tabuli vysvětlit principy a důležité aspekty chování dřevěných, ale i ocelových konstrukcí.  Živě si pamatuji na okamžik, kdy jsem mu na jedné konferenci v Košicích mohl po mnoha letech říct, jak moc si ho vážím. On byl z toho tenkrát velmi dojatý. Však když je u nás na fakultě v Ostravě na obhajobách nebo na nějaké konferenci, vždycky neopomene zaklepat na dveře od mé kanceláře. To mě nesmírně těší!

Já bych se ještě s dovolením vrátil k horolezcům. Poznal jsem jich v životě hodně a zaregistroval, že převážná většina z nich jsou nadaní a úspěšní lidé. Čím si myslíš, že to podle tebe je?  

Horolezectví vždycky dělali inteligentní lidé, kteří to mají v hlavě srovnané. Když chtěli něco vylézt, tak si za tím museli sakra tvrdě jít. To si pak přirozeně přenášeli do každodenního života. Vezmi si našeho společného kamaráda Víťu Dostála, který byl také horolezec a jako první Čech dokázal na kole sám objet celý svět. Je vyučený zámečník a přitom to je chodící encyklopedie, plynule hovořící několika světovými jazyky. Horolezci se snaží posouvat své limity. Lezou stále náročnější cesty, až jednou narazí na výkonnostní strop a uvědomí si, že více už toho dosáhnout nemůžou. To se pak rozdělí do dvou skupin. Ti první stále lezou až do vysokého věku, třeba už jenom dvojkové cesty a naplňuje je to. Druzí obrátí list a věnují se úplně něčemu jinému a jsou v tom stejně dobří jako v horolezectví. Za všechny bych jmenoval Dinu Štěrbovou, která jako první Čechoslovačka vylezla v roce 1984 na osmitisícovku Cho Oyu v Nepálu. Tato emeritní matematička dnes říká, že horolezectví bylo přípravou na to, co dělá teď. (Od roku 2006 spolupracuje na humanitárním projektu Czech hospital v pákistánském Karakoramu https://www.czechhospital.cz/ ).

Co dalo horolezectví pro život i profesi pedagoga tobě?

Mám-li ti to říct ze svého pohledu, pak pro mě bylo ohromným horolezeckým mezníkem přelezení Údolní cesty na Kapelníka v Sedmihorkách v Českém ráji. To byl pro mě tenkrát opravdu extrém na hranici mých lezeckých schopností. Dneska mlaďoši třeba lezou daleko těžší cesty, ale tam je problém v tom, že je to poměrně nejištěné. Uprostřed šedesátimetrové stěny je jen jediný jistící kruh, takže tuto linii můžeš přelézt jedině tehdy, když máš schopnosti, které tu cestu převyšují. Já jsem kolem ní chodil deset roků a cíleně se na ni připravoval, než jsem našel odvahu do ní vlézt. Nemůžeš tam jít nepřipravený, to by byl hazard. Když to teď vztáhnu na svou profesi, tak stejně je to i s tou mechanikou, kterou vyučuji. Každý problém se dá překonat, vyřešit, připravit se na něj. To mi občas chybí u některých mých studentů, které zkouším třeba z pružnosti. Obrazně řečeno vlezou do stěny Kapelníka, ale neudělali mnoho proto, aby ho přelezli. Pak se třeba diví, že tu zkoušku neudělají, ale ze své osobní zkušenosti mohu říct, že by měli nejdříve začít hledat chybu u sebe a ptát se zda, pro to udělali dost. Ale to není jenom o horolezectví. Učil jsem hodně různých sportovců a třeba Lukáš Kovář, hokejový obránce Vítkovic, reprezentant, ten tu pružnost udělal za jedna úplně s přehledem. Podobně tomu bylo i v případě florbalisty Adama Delonga nebo boxerky Nely Freiherrové, která teď působí u nás na katedře jako interní doktorandka. Pozoruji obecně na sportovcích, že oni jsou zvyklí překonávat překážky. Tak to dalo horolezectví do života asi i mě.

Jsi velkým hudebním fanouškem a hudba tě provází celým životem. Nepochybně také ovlivnila tvou osobnost, že?

Pro mě je hudba především radost. Od malička, cokoliv jsem dělal, tak u toho hrála nějaká hudba. Dokonce jsem jednu dobu organizoval na konci každé lezecké sezóny akci „Lezení a bigbít“, na kterou řada mých kamarádů vzpomíná s nostalgií. Vedl mě k tomu můj tatínek - filharmonik, který hrál na housle. V Brně dokonce v jedné významné cimbálovce, se kterou objel Evropu a dodnes nás doma baví svými historkami. Ta nejzábavnější i originální je, že hráli až rána pro slavného francouzského herce Gérarda Philipa u něho na pokoji v hotelu Grand. Osobně ale dávám přednost starému dobrému bigbítu – třeba Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Hodně mne okouzlila hudba Dream Theater a nepohrdnu ani metalem. Kapely jako Iron Maiden, Metallica, Judas Priest nebo AC/DC si vždycky rád poslechnu. Mám-li ti říct, co má společného hudba – horolezectví  a akademická sféra, tak to řeknu velice jednoduše. Lidé, kteří něco skutečně umí, tak to na nich není poznat. To je moje životní pravda a ať si to každý přebere, jak chce.

Ještě, než se tě zeptám na tvou profesuru, řekni mi, jak souvisí tvá záliba ve filmové tvorbě se stavební mechanikou?

Vidím paralelu v příbězích. Mnoho lidí se na významné vědce historie dívá jako na nezáživné páprdy, ale jejich příběhy jsou fascinující. Když se například dostaneš ke jménům jako Christian Otto Mohr, Carl Friedrich Gauss, Rudolf Friedrich Alfred Clebsch nebo Leonhard Euler – co jméno, to skvělý příběh! Učím například studenty algoritmizaci a většina úloh ve stavební mechanice končím tím, že řešíš soustavu lineárních rovnic. Když si vezmeš, že nejzákladnější numerická metoda na řešení takových soustav je Gaussova eliminace - naprosto geniální záležitost, a on to vymyslel v době, kdy si lidé mohli o počítačích nechat jenom zdát! Tak si říkám, jak on vůbec uvažoval? Nebo takový Euler, největší matematik 18. století, který pendloval mezi Berlínem a Univerzitou v Petrohradě. Mecenáška akademie, carevna Kateřina I. Alexejevna, podporovala výzkum, což přitahovalo zahraniční vědce, jako byl právě Euler. Ten pak strávil na Petrohradské akademii polovinu svého života a vymyslel tam spoustu úžasných metod, bez kterých si vědu dneska vůbec nedovedeme představit. Myslím, že tady ještě mají scénáristé a producenti filmů velký prostor pro tvorbu zajímavých příběhů.

Pojďme zpět do současnosti a nedávné minulosti tvého života. Od kdy působíš na „Báňské“ a na Fakultě stavební v Ostravě?

Po absolvování vysoké školy v Brně jsem nastoupil do Vítkovické mostárny, která vloni oslavila 160 let od svého vzniku. Hodně jsem se tam naučil a hlavně viděl, jak to funguje v praxi. Nejsem akademik, který by znal jenom teorii, ale na většinu věcí jsem si osobně sáhnul a vyzkoušel. Po listopadu 1989 se postupně vše měnilo a po čase jsem i já pochopil, že musím v životě dále. Přesně si pamatuji na okamžik, když mi do mostárny telefonoval docent Václav Cepek z Katedry ekologického stavitelství na Hornicko-geologické fakultě s nabídkou vyučovat na vysoké škole. Ze začátku jsem učil statiku po večerech a od 1. prosince 1991 nastoupil na tehdejší VŠB na plný úvazek. O stavební fakultě se tehdy ještě ani nemluvilo. Postupem času ale náš „otec zakladatel“ profesor Jindřich Cigánek s profesorem Jiřím Bradáčem začali své kroky směrovat ke vzniku Fakulty stavební, což se jim v roce 1997 podařilo.

Jak se stane z absolventa stavební fakulty pedagog?

Mě vždycky velice bavilo učit. Už na fakultě v Brně jsem doučoval na kolejích spolužáky. Opět se vracím ke svému tatínkovi. Měl jsem totiž výhodu, že když jsem něčemu nerozuměl, tak mi to jako praktik názorně vysvětlit a já jsem to pak předával dále. Vymýšlel jsem si různé pomůcky, které byly po ruce jako pivní krýgl s uchem a bez něho, takže tím stylem jsem pak kamarádům vysvětloval posuvnou a pevnou vazbu. Mě to zkrátka vždycky bavilo, takže jsem zcela logicky nakonec zakotvil na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava, kde působím do dnešních dní. Jak šel čas, přibývaly zkušenosti i vědecké a akademické tituly, až tedy i ten poslední profesorský, který by mi někdy letos měli v pražském Karolinu předat.

To byl tedy řetězec, díky kterému jsi vystoupal až k titulu profesor, který jsi obhájil na sklonku roku 2018. Jaké téma jsi ve své práci řešil? Dá se stručně vysvětlit, čeho se tvá práce týkala?

Práci zaměřenou na „Predikci únavového poškození ocelové nosné konstrukce s využitím pravděpodobnostního modelování metodou POPV“ jsem obhájil před velkou vědeckou radou s poměrem hlasů 31 pro a žádný proti. Popisované způsoby posouzení spolehlivosti stavebních konstrukcí umožňují lépe zohlednit nejistoty, které mohou každou stavbu provázet po dobu její životnosti. V konečném důsledku by tyto výpočetní postupy měly vést ke zkvalitnění návrhu nosných konstrukcí i k výraznému zlepšení odhadu nákladů vložených do jejich údržby. Musím se přiznat a opravdu bych nerad, aby to znělo jako rouhání, že se stále nějak nemohu vcítit do role profesora. Když si uvědomím, jací lidé mne formovali - páni profesoři Tomica, Šejnoha a všechny vědecké „šajby“ v Brně i na ostatních stavebních fakultách u nás a na Slovensku, stále u mne převládá pocit, že to musí být nějaký omyl. Každopádně beru toto ocenění své práce velmi pokorně. Vždycky jsem se snažil dělat všechno pořádně, za což vděčím hlavně profesoru Cigánkovi, který měl heslo: „Když už něco děláš, tak to dělej pořádně nebo to nedělej vůbec!“ Nikde jsem se netlačil a řídil se tím, co mne doma i ve škole od malička učili: „Nejdříve ukaž, co umíš, a pak se zeptej, co za to!“

V lednu 2019 ti vyšla v nakladatelství JOTA kniha „Navždy první“, která je výstupem tvé vášně k horolezectví. Můžeš jí v krátkosti představit?  

Stručně řečeno zachycuje historii československého horolezectví v období od druhé světové války po první výpravy našich horolezců do nejvyšších hor v sedmdesátých letech minulého století. Čtenář v ní najde dvacet čtyři autorizovaných příběhů lidí, kteří pomyslně prošlapávali první horolezecké cesty. Myslím, že můžu s klidným svědomím říct, že všechny v knize popisované postavy se staly mými opravdovými přáteli, neboť jsem s nimi skutečně i obrazně strávil většinu svého produktivního horolezeckého života. Příběh jejího vzniku je dlouhý přes dvacet let a snad trošku i podtrhuje to, o čem jsme se bavili v předcházejících odpovědích. To nešlo ušít horkou jehlou, to muselo vzniknout trpělivou, dlouhodobou a mravenčí prací, stejně jako všechny mé akademické tituly. Počátky knihy se datují do roku 1997, kdy jsem zúčastnil horolezecké výpravy na Nanga Parbat v Pákistánu. V expedici byla i známá horolezecká jména – Polda Sulovský, Luděk Zahoranský a Dina Štěrbová. Každý večer v základním táboře vyprávěli své historky z hor, a já jsem jen tiše seděl a naslouchal. Tehdy ve mně začala klíčit myšlenka, že tohle by nemělo zapadnout. O rok později po další výpravě, tentokrát do USA, to uzrálo definitivně a dostal jsem nabídku napsat první portrét o Leopoldovi Sulovském, prvním Čechovi na Mt. Everestu. Od té doby uplynulo přes dvacet let trpělivé a poctivé práce, ze které vzešla i kniha Navždy první. Napadá mě paralela, že tak nějak podobně jsem získal i ten titul profesora, kvůli kterému vznikl tento rozhovor. 

Rozhovor s docentem Martinem KREJSOU v České televizi zde.

Text: Mgr. Marek Hýža

Foto: archiv doc. Ing. Martina Krejsy, Ph.D.

Vloženo: 14. 2. 2019
Kategorie:  Aktuality
Útvar: 204 - Útvar pro rozvoj
Zpět