"V architektuře se snoubilo vše, co mám ráda," říká profesorka Martina Peřinková

V červenci letošního roku vám ministr školství předal profesorský dekret. Co pro vás získání nejvyšší akademické hodnosti znamená? Je to pro vás, v určitém ohledu, vrchol kariéry?

Neumím si představit, že bych od chvíle svého jmenování měla stagnovat a nevyvíjet se dále.Jistě, nejvyšší akademická hodnost je jistým zadostiučiněním, a především snad dokladem toho, že svou práci dělám dobře. Věřím, že jsem na správné cestě k vykonání další hodnotné práce na poli akademické, vědeckovýzkumné a architektonické činnosti. Chápu tento mezník jako závazek k těm kolegům, kteří mi svou podporou dali důvěru a vyjádřili tak víru k mé další kvalitní profesní aktivitě. V oblasti budování školy architektury v Ostravě nás čeká ještě mnoho úkolů, a proto bylo nutné usilovat o nejvyšší akademickou hodnost tam, kde je možné ji získat, tedy na ČVUT. My zatím v tomto oboru nemáme odpovídající akreditaci. Vždy, když dosáhnu dílčího cíle přemýšlím, kam půjdu dále. Mám ráda tu cestu, mám ráda smysluplný program a potřebuji vědět, že mě čeká ještě dost zajímavé práce, která mě naplňuje radostí. Mí nejbližší se mě ptají podobně, tedy co dál? Mám ještě pár snů v oblasti architektury a věřím, že se mi také splní. A pokud ne, nevadí. I tak jsem již teď dosáhla mnohem více, než jsem kdy pomýšlela. A už za to jsem velmi vděčná.

Dnes si před jméno píšete titul profesorka, sny o budoucím povolání nás ale provází odmala. Čím jste, jako malá holka, chtěla být?

Velmi brzy bylo zřejmé, že mám výtvarné nadání a veškerá umělecká tvůrčí aktivita mi byla blízká. Nejdříve, na prvním stupni základní školy, jsem chtěla být módní návrhářkou a do třídního časopisu jsem přispívala rubrikou o módě. Později jsem chtěla být výtvarnicí, ale tak nějak jsem cítila, že to stále není tak úplně má parketa. Tatínek byl stavební inženýr a maminka je stavební technik, a tak bylo jen otázkou času, kdy jsem pochopila, že právě v architektuře se snoubí vše, co mám tak ráda a v čem mohu být společnosti prospěšná. Móda se mi pak stala koníčkem a pro radost si občas užiju nějaké hezké šaty. Třeba právě ty na jmenování v Karolínu byly z mé autorské dílny.

Působíte jako vedoucí katedry architektury na Fakultě stavební VŠB-TUO. Co vás čeká
v akademickém roce 2020/2021 a co všechno, i do budoucna, plánujete?

V rámci rozvoje školy architektury musíme podniknout řadu kroků pro náš růst. Potřebujeme pracovat na dalších akreditacích a hledat spolupráci s ostatními školami v Česku a v zahraničí. Nikdy nebudeme velkou školou, ale o to lepší můžeme být. Právě nepředimenzovanost by měla být naší výhodou. Možnost výuky v menších skupinách a obecně spíše komorní charakter práce je devízou, kterou studenti oceňují. Mnohokrát mi rodiče děkovali, že jsme jejich dříve problémové děti dokázali dovést až k absolvování magisterského programu a navedli je tak na cestu kvalitní profesionální kariéry. Vždy mě tato chvála těší a motivuje k další práci. Potřebujeme zkvalitnit výuku pro zahraniční studenty, protože to je naše naděje na růst počtu absolventů. A také tato forma výuky značně napomáhá k rozvoji pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti kolegů. V této oblasti máme ještě hodně práce. Ale vždy je co zlepšovat a kam jít. Jedná se o neukončitelný proces.

Architektura je krásný, leč náročný obor. Spousta mladých lidí, maturantů na středních školách, volí radši humanitní zaměření, právo nebo ekonomii. Pokud o architektuře nějaký středoškolák uvažuje, jak ho přesvědčit, že si zrovna ji má zvolit?

Obor architektura by si především měli vybrat mladí lidé, kteří u sebe nacházejí umělecké vlohy spolu s potřebou hledání technických řešení a jistou mírou řídících schopností. Architekt musí totiž umět přepínat mezi architektonicko-uměleckou tvorbou, technicko-konstrukční prací a v konečné fázi potřebuje dotáhnout projekt s týmem spolupracovníků k realizaci. To, co jsem právě uvedla, napovídá, že uplatnění našich absolventů je široké, protože tomu všemu je musíme naučit. V průběhu bakalářského studia programu Architektura a stavitelství posluchači zpravidla pochopí, kde jsou jejich silné stránky. Najdou své schopnosti a pro pokračování na magisterském stupni si vyberou buď opět program Architektura a stavitelství nebo inženýrský program. Je to ten nejlepší způsob, jak nalézt sám sebe a vydat se cestou úspěšného odborníka. Absolventi se uplatňují v projekční činnosti, státní správě, developerských společnostech, grafických studiích a dalších oblastech zpravidla souvisejících s architekturou, stavitelstvím a uměleckou tvorbou.

Krom toho, že jste profesorka a vedoucí katedry architektury, se věnujete i vědě a výzkumu.
Čemu konkrétně?

V rámci mého doktorského studia na Fakultě architektury v Brně jsem pod vedením váženého pana profesora Ivana Rullera pracovala na tématu soudobé architektonické tvorby v historickém prostředí malého města. Vliv jednoho z nevýznamnějších architektů své doby na mou další práci byl obrovský. Při diskuzích v průběhu let jsme nalezli mnoho zajímavých architektonických témat a oblastí vhodných k výzkumu. Avšak právě konfl ikt starého a nového v sobě nese obrovský rozsah problematiky jak historické architektury, tak také soudobé tvorby a jejich vzájemného souladu. Není možné oddělovat jedno od druhého a pokud chceme hodnotit právě tento moment, musíme být výbornými znalci obojího. Jaká výzva! Postupem času se ukázalo, že tyto aspekty nalézáme v mnoha oblastech architektury a urbanismu. Mimořádně zajímavé bylo zkoumání v průběhu dějin architektury. Jak se totiž ukázalo, vůbec se nejedná o novodobou problematiku. To jen průmyslová revoluce a s ní nové stavební technologie urychlily proces výstavby a tím potřebu zabývat se ochranou kulturního dědictví. Související otázky ochrany nejen památek, ale také běžné architektury nebo alespoň hledání optimálních řešení soudobé tvorby ve stávajícím prostředí se jeví stále živý. Ukázalo se tedy, že jde o proces neukončitelný, a tedy stále aktuální. Je nanejvýš vhodné věnovat se výzkumu v této oblasti setrvale a vyhodnocovat jej v dílčích úkolech. Na Ostravsku mimo jinou architektonickou tvorbu řešíme především industriální dědictví a hledání nových možností využití těchto objektů. Bez nalezení nových funkcí není možné zachránit a provozovat jedinečnou architekturu. Právě to jsou hlavní úkoly, na kterých dlouhodobě pracujeme. Dále s kolegy a studenty řešíme v rámci vědeckovýzkumné činnosti a ve výuce aktuální zadání problémů od obcí, fi rem, developerů a dalších subjektů ve stavebnictví. Jedná se o revitalizace, sanace, konverze a návrhy nových objektů. Výsledky naší práce pak publikujeme v odborných periodicích a publikacích. Právě s kolegy dokončujeme novou knihu. Důležité pro architekty je také prezentovat výsledky práce formou výstav, což je také velmi vhodná forma pro propagaci školy.

O své práci mluvíte velmi zapáleně. Co máte na svém oboru, na architektuře, nejraději?

Když pracuji na nějakém architektonickém projektu, jsem tou činností naprosto pohlcena.
Hledání ideálních funkčních, konstrukčních a estetických řešení je tak náročné, že zcela vytěsní jakékoliv další myšlenky. Je to fascinující činnost! Naplňuje mě to nebývalým štěstím, radostí a zadostiučiněním. Činnost vytvářející prostory, kam se lidé chtějí vracet, kde je jim dobře a které nazývají svým domovem je službou. A tak to má být. Je to práce pro lidi. Nejsou to pomníky. Prostředí nás ovlivňuje více, než si dokážeme připustit. Je úkolem nás architektů dělat lidi šťastnými prostě proto, že je jim tady a teď dobře.Velmi mě těší práce pedagogická. Opravdu ráda pracuji s mladými lidmi a jsem jim průvodcem na cestu profesní kariéry. Často se na mě obracejí také s osobními trablemi a mě těší, že mám jejich důvěru a věří mi.

Čemu se věnujete, když zrovna nepracujete?

To je těžká otázka, protože já i když nepracuji, tak vlastně pracuji. Stále totiž myslím na své projekty, ať už jsem kdekoliv a dělám cokoliv. Ale právě ve chvílích, kdy vlastně jako nepracuji, mě napadají nejlepší myšlenky. Tak třeba při vaření, řízení auta, jízdě na kole, na lyžích, ve fi tku, pod mořskou hladinou při potápění anebo zahradničení. Mou velkou vášní je folklór a tanec. S přáteli jsme znovu založili Slezský folklórní soubor písní a tanců Opavica, kde jsem tančila od svých pěti let. Dlouhé roky na tuto velikou radost nebyl čas a prostor, ale teď když se děti osamostatnily, se mohu konečně navracet ke ztraceným láskám. Stále hledáme nové tanečníky a zpěváky! Samozřejmě velkou péči věnuji rodině a přátelům. Bez nich by vše bylo zbytečné a život by byl promarněn. Vlastně na sobě stále pracuji také proto, abych byla pokud možno příjemným, zábavným a vyhledávaným člověkem. A to je snad ten nejtěžší úkol.